Vše pro vaše zdraví...
+420 731 372 222
CS
Přihlášení

Import raritních mořských akvarijních živočichů

Do hodonínské zoo se vrátili žraloci 

Celého půl roku byli návštěvníci Zoo Hodonín ochuzeni o setkání se žraloky černoploutvými. Nyní tyto krásné paryby, jež v rámci Unie českých a slovenských zoo chovají už jen v Olomouci, mohou zájemci v nejstarším z pěti pavilonů hodonínské zoo spatřit znovu. Tentokrát však v omlazené podobě a ve zrekonstruované nádrži.
„Přestala nám fungovat technologie na úpravu vody. Filtrace nestíhala udržovat ji v odpovídající kvalitě a akvárium stále častěji zarůstalo řasami. Nezbylo tak nic jiného než celé zařízení zrekonstruovat. Bohužel při změně prostředí, kterou musel původní žraločí pár absolvovat, oba jedinci následkem stresu uhynuli,“ nerad si připomíná smutnou událost z konce minulého roku a důvod, proč obyvatelé mořského akvária nebyli tak dlouho k vidění, ředitel zoo Martin Krug.
Po náročné výměně filtru a doplnění další příslušné techniky, odborníci na akvária utvořili korálový útes a poté už se mohlo začít s osazováním nádrže rybkami, korály a dalšími mořskými živočichy. Krásnou tečkou pak byl příchod mladičkých žraloků. Zatímco jejich předchůdci měřili už něco přes metr, nováčci mají zatím sotva padesát centimetrů. Pohled na ně je zato zajímavější. „Díky korálovému útesu a společnosti rybek nejsou odkázáni na jednotvárný pohyb původního páru, který kroužil stejnou trasou stále dokola, ale mohou si užívat možností, jež jim skýtá korálový útes. Expozice využívající i různobarevných světel je tak daleko zajímavější i pro návštěvníky,“ říká zooložka Lenka Štursová. 

Žraločí mláďata pocházejí z Indického oceánu a do republiky přiletěla ze Srí Lanky na pražské letiště. Do Hodonína pak byla převezena transportním vozem v igelitových pytlích naplněných mořskou vodou. Jejich symbióza se zhruba stovkou dalších mořských živočichů, mezi nimiž jsou hejna sapínků, okatců, parmovců či kranasů a spousta solitérních větších ryb, byla od počátku bezproblémá a zdá se, že si nové prostředí užívají. „Nádrž má kapacitu osmnáct tisíc litrů vody. Momentálně tak máme největší mořské akvárium v rámci celé unie,“ podotýká ředitel Krug. I on věří, že za tři čtvrtě milionu korun zrekonstruované zařízení bude příjemným zážitkem hlavně pro návštěvníky. Na ty ale v pavilonku čeká ještě jedno překvapení. Je jím nově osazené nejmenší ze tří mořských akvárií, v němž nyní sídlí jedovatý, zato ale krásný perutýn ohnivý.
Jde o dravce, jehož je třeba krmit živočišnou potravou. A protože se jen stěží snáší s jinými druhy rybiček, je nutno chovat jej odděleně. Malé akvárium o kapacitě padesáti litrů s ním sdílí pouze klipka. „Ta má funkci čističe, jenž likviduje plevelné sasanky,“ vysvětluje šéf zoo, který je přesvědčen, že i tato malá expozice bude pro návštěvníky vítaným zpestřením.
Slavnostní představení novinek v pavilonu akvárií veřejnosti je připraveno na sobotu 25. června a uskuteční se v rámci akce Rozloučení se školou aneb Hurá prázdniny! mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Přítomen má být i odborník na mořská akvária, jenž rekonstrukci prováděl, Jiří Berka, a ministr financí Andrej Babiš.

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata)

také známa jako chobotnice modrokroužkovaná, je druh chobotnice z rodu Hapalochlaena. Popsali jej Jean René Constant Quoy a Joseph Paul Gaimard v roce 1832. Obývá mělké vody severního pobřeží Austrálie a v západním Tichomoří, za potravou se může krátkodobě vydat i na pevninu. Žije v různých trhlinách a její úkryt lze poznat podle zbytků kořisti v jeho blízkosti. Muže jej obývat dlouhou dobu a tráví v něm většinu svého času.

Chobotnice kroužkovaná váží 10 až 100 g a měří maximálně 20 cm. Její tělo je tmavohnědé, případně tmavožluté, v případě, že se chobotnice rozruší, se jí následkem reakcí buněk chromatoforů objeví na těle okolo šedesáti modrých kruhů zvýrazňovaných pohyby svalů, Z celého rodu Hapalochlaena má tento druh největší skvrny. Nemá inkoustový váček.

Druh je jedovatý, ve slinných žlázách je za pomocí bakteríí tvořen jed tetrodotoxin (TTX). Ten chobotnice využívá jak k lovu kořisti, kterou tvoří například krabi nebo ryby, které nejprve přiláká pohyby konců chapadel a potom smrtelně pokouše, tak k obraně. Samotné kousnutí je bezbolestné, ale nebezpečné i pro člověka; začne se projevovat po pěti minutách a postupně způsobí ochrnutí. Záchrana spočívá v umělém dýchání po dobu jednoho dne, než jed v těle vyprchá. Toxin je lékařsky zkoumán, uvažuje se o jeho použití jako afrodiziakum či uvolnění napětí v sodíkových kanálech.

Druh je teritoriální a setkání preferuje pouze tehdy, kdy se chystá spářit. Páření probíhá tak, že samec speciálně upraveným chapadlem vloží do vejcovodu samice své spermie. Nedokáže však rozpoznat pohlaví zvířete, proto se někdy zkouší spářit i s ostatními samci. Samice naklade 60 až 100 vajíček, o která se stará 50 dnů a po vylíhnutí mláďat umírá. Mláďata první týdny plavou společně s planktonem, teprve později se přesunou na dno. Rozmnožovat se mohou ve čtyřech měsících

Trnucha modroskvrnná (Taeniura lymma Forsskål, 1775)

je druh mořské paryby z čeledi trnuchovitých patřící mezi rejnoky. Obvykle dorůstá velikosti okolo 70 cm s průměrnou hmotností okolo 30 kg. Trnucha je mořský predátor, který se nachází na druhotném stupni potravního řetězce. Většinu času tráví zahrabána v písku či schována ve skalních puklinách, kde se ukrývá před predátory.
Na svoji obranu je vybavena jedovatým ostnem, který je schopna v případě ohrožení zabodnout do oběti a vypustit do ní jed. Ten člověku může způsobit bolestivé zranění. V současnosti se jedná o druh, který není soustavně loven a je využíván pouze jako dekorační ryba v akváriích.
Trnucha modroskvrnná může dorůstat velikosti okolo 70 cm, ale některé zdroje uvádějí velikost 1,5 až 2 m (pravděpodobně se jedná o nepodložená pozorování) s průměrnou hmotností okolo 30 kg. U druhu nebyl pozorován pohlavní dimorfismus, samec i samice mají podobnou velikost.
Tělo má oválný tvar s široce zaoblenými vnějšími rohy. Je tvořeno oválným diskem, který je veliký od 25 až po 95 cm a je zakončené dlouhým ocasem s jedním středně dlouhým jedovým ostnem. V případě ohrožení je trnucha schopna zabodnout osten do oběti, vypustit jed a následně část ostnu v oběti zanechat. Po čase se osten zase obnoví. Pokud je ocas nepoškozen, nachází se na spodní straně ocasu široká ocasní rýha, která se táhne až ke špičce ocasu. Na vrcholku hřbetní strany je umístěna dvojice očí, v jejichž blízkosti se nachází velké průduchy. Tlama se nalézá na břišní straně těla.
Charakteristickým znamením pro trnuchu je její zbarvení. Hřbetní strana těla má zelenohnědou, žlutou až olivově zelenou barvu, která je nepravidelně poseta výraznými modrými skvrnami. Ty se v oblasti ocasu přeměňují v modré pruhy. Břišní strana je bílá.
Kostra trnuchy je zcela tvořena chrupavčitou kostrou, která neobsahuje jedinou pevnou kost.
Jedná se o velmi plachý druh, který se zahrabává do měkkého podloží, čímž se maskuje. Nad povrch vyčnívá pouze část hlavy s očima, kterými je schopna pozorovat okolí. Pokud je takto zahrabána v písku či bahně, může se stát, že na ni šlápne člověk. Kontakt s trnuchou mu tak může způsobit bolestivé zranění. V tomto případě se doporučuje rychle vytáhnout osten a ponořit poraněné místo do teplé vody, aby se minimalizovalo působení jedu.
Trnucha modroskvrnná se vyskytuje často osamoceně, ale také v malých skupinkách v mělkých vodách, kde se většinou skrývá na mořském dně. K plavbě se často odhodlávají, pokud jsou ve svém ukrytu vyrušení např. potápěči. Ke komunikaci s ostatními jedinci svého druhu využívá elektroreceptory, které jsou schopné zaznamenávat drobné elektrické výboje ve vodě emitované dalšími jedinci.
Trnucha modroskvrnná se vyskytuje v oblastech tropických vod v oblasti Indického a Tichého oceánu od oblastí Rudého moře, v pobřežních vodách východní Afriky, v okolí Šalamounových ostrovů až po oblast jižního Japonska na severní hranici jejího rozšíření a na jižní po pobřeží severní Austrálie. 
Obývá převážně mělké vody kontinentálního šelfu s písčitým či bahnitým dnem, kde si vyhledává potravu či oblasti s korály a kamenitým dnem, kde vyhledává v době odpočinku úkryt před predátory. Maximální hloubka, ve které byla pozorována, dosahovala 25 m. 
Rejnok vyhledává drobné živočichy žijící na mořském dně, jako jsou například měkkýši, červi, krevety, krabi či malé rybky. V době přílivu se vydává ve skupinkách blíže k pobřeží, kde v písčitém dně vyhledává potenciální kořist. V době odlivu se pak samostatně vydává ke korálovým útesům. V nich vyhledává skrýš.
Trnucha se během pojídání potravy dostane nad kořist a tlakem přitlačí kořist k podloží, následně ji nasává do tlamy. K lokalizaci kořisti využívá elektroreceptory, které jsou schopné zachytit elektrické pole vyvolávané kořistí okolo sebe.
Vyjma člověka je znám jediný predátor, který trnuchu loví, jedná se o žraloky. 
Trnucha částečně zahrabána v písku.
Během dvoření často samec sleduje samici. Přibližuje se svým citlivým čenichem k její kloace, ze které samice vydává specifické chemické stopy značící, že je připravena na páření. Samec následně začne okusovat či hryzat do disku samice, až se zakousne, což mu během páření umožňuje přidržovat se u samice. Rozmnožování zpravidla probíhá v pozdních částech jara či začátkem léta.
Trnucha modroskvrnná se řadí mezi živorodé. Po oplození v sobě chová po dobu 4,5 měsíců až 1 roku zárodky až do doby, kdy jsou schopné přežít v okolním prostředí. V jednom vrhu je schopna porodit 3 až 7 mláďat o velikosti kolem 9 cm. Během narození je osten zatím měkký a ohebný, čímž se minimalizuje možnost poranit matku během porodu. Po narození jsou mláďata šedá až nahnědlá s malými černými, červenými a bílými skvrnami, které jsou unikátní pro každého jedince.
Vzhledem k tomu, že samice porodí pouze malý počet mláďat za dlouhou dobu, je tento druh velmi náchylný k náhlým změnám v populaci. Vlivem ekologické katastrofy či nadměrného rybolovu může snadno dojít k narušení jeho populace a rychlému vyhubení druhu.
V oblasti Austrálie je trnucha často lovena pro maso. Trnucha je častým obyvatelem akvárií, kde je ceněna pro svoji mírnou povahu. Pro úspěšné chování má ale vysoké nároky a vyžaduje značné zkušenosti. V současnosti je pro tento druh největší hrozbou náhodný rybolov a ničení korálových útesů.